home → restaurování sbírek

Péče o sbírky v muzeu má stoletou historii

V souvislosti s rekonstrukcí hlavní budovy muzea v Poděbradech nastaly změny ve vnitřním uspořádání muzejních prostor i pracovišť. K nejvýznamnějším patří vybudování nového pracoviště pro restaurování sbírek v Nymburce. O práci muzejního restaurátora jsme si povídali s Arankou Součkovou Daňkovou.

Jak došlo k přemístění restaurátorského pracoviště z Poděbrad do Nymburka?
Konzervátorsko-restaurátorské zázemí v poděbradském muzeu nevyhovovalo již delší dobu potřebám muzea. Místnosti určené k ošetření sbírek byly malé a nacházely se v bezprostřední blízkosti výstavních prostor. Řešení přišlo až v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí muzea. Byl přijat návrh architekta zakomponovat prostory laboratoře spolu s atriovým dvorkem do jednotné koncepce, která počítá s jejich expozičním využitím. A protože nymburské Vlastivědné muzeum disponovalo prostory, které splňovaly nároky na zřízení pracoviště moderního typu, čekalo laboratoř, po více než 50 letech své existence, stěhování do nymburského muzea.

Nově vybudovat pracoviště podobného typu jistě nebylo jednoduché. Přesto se to v Nymburce podařilo. Co to obnášelo?
Ředitel muzea PhDr. Jan Vinduška do výstavby vložil z hlediska muzea nemalé finanční prostředky. Celé akci předcházely poměrně náročné stavební úpravy, musely se nově zřídit prostory pro přístrojové vybavení, sklad chemikálií a konzervačního materiálu. Celé pracoviště je koncipováno tak, aby logicky navazoval sled prací. Jedna místnost slouží jako příruční knihovna a k provádění dokumentace na PC. Druhá, větší, je určena k laboratornímu zpracování jednotlivých typů sbírkových předmětů.

Jednou z nezastupitelných činností muzeí je péče o sbírkový fond. Pro běžného návštěvníka jde o činnost skrytou, neviditelnou. Kam spadají počátky moderní konzervátorské práce?
Od konce 50. let minulého století se, v tehdy Oblastním muzeu v Poděbradech, výrazně rozvíjela jednotlivá odborná oddělení a zásluhou ředitele Svatopluka Šebka byla zřízena i konzervační laboratoř. To byl na tehdejší dobu v tak „malém“ muzeu velmi progresivní počin.

A jak se konzervovalo předtím?
Je nesporné, že za existenci mnoha významných sbírek vděčíme snaze dnes již zapomenutých konzervátorů. Máme doloženo, že na počátku 20. století v době působení zakladatelů muzejnictví v našem regionu se konzervovalo melasou, kostním klihem, parafinem, nebo zaléváním archeologických nádob, laténských mečů do sádrových bloků. I když dnes nahlížíme jinak na použité metody než naši předchůdci, cíl vždy byl a bude stejný – odpovědná záchrana kulturního bohatství.

Můžete přiblížit našim čtenářům současné trendy v oboru konzervace a restaurování muzejních sbírek?
Velmi často se naše profese přirovnává k lékařství. Prevence zabraňuje zbytečným zásahům, sanační konzervace je jako chirurgie, napravuje intervenčním zásahem to, co škodí, a restaurování je jako plastická chirurgie, která většinou není zapotřebí, protože po konzervaci je předmět stabilní, a je tudíž otázkou především estetickou. Ale u některých předmětů je žádoucí obnovit jejich srozumitelnost, případně funkčnost, např. mechanickou, hudební. V současné době odmítáme rozsáhlé doplňky, které by vedly k tzv. „novicírování“. Hovoříme o poznání památky, jakožto souboru materiálových, technických, technologických a estetických hodnot, které spolu historicky souvisejí od vzniku předmětu až do přítomnosti.

To znamená, že dnes je komplexní a kvalitní práce konzervátorů a restaurátorů v muzeích neodmyslitelná bez vědeckého týmu v jejich zázemí?
Ano. Před započetím konzervačních a restauračních prací se provádí průzkum památky. Cílem a úkolem průzkumu je pochopit ošetřovaný předmět v komplexních souvislostech, a to nejen jako soubor materiálů či estetický celek, ale i jako historický pramen. Při průzkumu využíváme znalosti z oblasti přírodních věd, kdy se dozvíme informace z pohledu mechanické soudržnosti, funkčnosti, poškození, tak z pohledu např. korozního napadení. Dozvíme se odpovědi na otázky, z jakého materiálu byl předmět vyroben, jakou technikou, v jaké době a kým, jakému účelu sloužil atd. Metody užívané v humanitních vědách slouží k odpovědi např. na to, o jak vysoké civilizační a kulturní úrovni společnosti existence a charakter předmětu svědčí. Musíme si uvědomit, že předmět je nositelem dalších informací, které z různých důvodů dnes nemůžeme zjistit.

Můžete to vysvětlit blíže?
Brání nám tomu stupeň našich současných poznatků. Teprve v poslední době je např. možné zkoumat otisky lidské kůže, prstů na pravěkých kovových nástrojích, špercích apod.

Jaká je hlavní náplň nově zřízené laboratoře?
Provádíme sanační konzervaci sbírek vlastivědného charakteru. V muzeu je rovněž vybudovaná keramická dílna pro zpracování archeologické keramiky, včetně zhotovování kopií a replik některých typů sbírek. Truhlářsko-řezbářská dílna se zaměřuje na ošetření a opravy sbírkového nábytku. Specifický způsob vyžaduje sanace objektů lidové architektury ve skanzenu v Přerově nad Labem, a to včetně nově transferovaných objektů. Starat se musíme i o památkově chráněný patrový roubený dům v Rožďalovicích. V nedávné historii muzeum programově rozšířilo restaurátorské pracoviště na zpracování archeologického materiálu z keramiky, skla, kovů a organického materiálu. V minulosti jsme konzervovali i nové nemovité archeologické objevy. Jednalo se o vyjmutí nálezu in situ zbytků hrobu dítěte z mladší doby kamenné, základy renesanční sladovny zachované in situ. Na dokončení čeká mohyla se skříňovým hrobem z pozdní doby kamenné v Nymburce. Využíváme i práce externích restaurátorů, a to zejména při restaurování obrazů a plastik.

Restaurujete i pro jiná muzea?
Pokud to kapacity dovolí, tak ano. Muzeum se specializuje, jako jedno z mála center, na restaurování archeologického skla, datovaného od pravěku, starověku (antická skla) přes středověk až po skla raně novověká. Rukama mi projdou doslova poklady a jedná se většinou o importy: pražské nálezy zlacených arabských pohárů ze 13. století, ze kterých možná ve své době pili představitelé světské moci u nás, skleněné nádoby z doby stěhování národů z 5. století, nebo vzácný korálek z Pražského hradu zdobený mille fiori.

A jaké jsou další zajímavosti?
Je jich řada. Zajímavý je soubor železných hrotů střel do kuše s rytou výzdobou - monogramem. Metalografickým rozborem jsme zjistili, jakým způsobem byly šipky středověkým kovářem vyrobeny. Šipky pochází ze zaniklých tvrzí na Poděbradsku. Jednalo se o náročný, luxusní výrobek. Technologický postup výroby jsme zkoumali i u středověkého meče nalezeného v blízkosti hradu Mydlovar, sečné zbraně, která mohla spolehlivě a účinně plnit svoji funkci. Vzpomínám si, že v keramických nádobách z 15. století nalezených v Nymburce, se dochovaly zbytky jídla, respektive jejich směsi, a to mouka, mléko, vejce, med.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější sbírky?
Archeologické sklo. V našem regionu s bohatou sklářskou tradicí není nutné zdůrazňovat, že nic neproslavilo naši zemi ve světě tak dobře, jako právě české sklo. Jeho fenomén spočívá především v dlouhé tradici sklářské výroby, jež sahá až na samotný počátek vrcholného středověku. A potvrzují to soubory stolního skla pocházející z období 13. – 16. století, které se nalezly při archeologických vykopávkách středověkého města Nymburka.

Jsou tyto informace přístupné i veřejnosti?
Ano, prostřednictvím muzejních expozic, přednáškách, na stránkách Vlastivědného sborníku Polabí, které muzeum vydává a pochopitelně jsou publikovány v odborných časopisech.

Slyšeli jsme, že dokončujete publikaci „Konzervování a restaurování kovů. Ochrana předmětů kulturního dědictví z kovů a jejich slitin“ ?
Jsem jedna z mnohých spoluautorů. Cílem bylo zpracovat rozsáhlou oblast konzervace a restaurování kovových předmětů, které se nacházejí v muzejních sbírkách. Kniha, která má sedm set stran a přiložené DVD, především reflektuje současný stav vědění, znalostí jak o samotném procesu konzervace a restaurování, tak i o mechanizmech poškozování materiálu, technologie zpracování a užívání předmětů z kovů vytvořených. Projekt financuje Asociace muzeí a galerií České republiky.

To všechno stojí jistě nemalé finanční částky. Jak jste na tom v Polabském muzeu?
Na úrovni nejnovějších poznatků provedené konzervační a restaurační zásahy jsou velmi nákladné a nelze je provádět ani bez náležitého technického vybavení, bez odborných znalostí, dlouhodobé praxe a především ekonomického zázemí. A tak je restaurování v neposlední řadě omezováno množstvím finančních prostředků, kterými organizace muzejního typu disponují.

Vidíte řešení v blízké době?
V prevenci a investici do nových depozitářů a jejich vybavení. Jde o to zajistit vhodné klima depozitáře - osvětlení, teplota a vlhkost, úložné prostory. Dosud jediným osvědčeným způsobem předcházení zbytečnému chátrání a poškození sbírek v muzeích je důsledná preventivní péče, to je zajištění optimálních podmínek uložení a minimalizace všech rizikových faktorů. Takové řešení je bezpochyby i nejlevnější, neboť minimalizuje náklady, které by jinak bylo nutné vynaložit na ošetření sbírek.

Za rozhovor děkuje Pavel Fojtík

Otištěno v Nymburském deníku 10. října 2009