Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem

Vítáme vás v Polabském národopisném muzeu, které bylo založeno v roce 1967 jako záchranný skanzen pro památky lidového stavitelství a lidového umění z oblasti středního Polabí, především z území okresu Nymburk. Zvláštností skanzenu je jeho umístění v sousedství přerovského zámku, v prostoru bývalého panského velkostatku uprostřed současné vesnice. Do skanzenu jste vstoupili z prostranství, kde panské hospodářství začínalo. Jeho součástí bývala i zděná stodola z 18. století, která svým vzhledem i velikostí představuje nejběžnější typ stodoly v tomto kraji. Pro oplocení areálu skanzenu bylo použito vedle plaňkových plotů také několik zdí. Ta kolem vstupu je upravena reprezentačně po vzoru mnoha bohatých polabských statků. Mezi masivními zděnými sloupy s kamenickými ozdobami jsou vsazena prořezávaná vjezdová vrata a vrátka, jaká mívalo od poloviny 19. století mnoho usedlostí zejména v obci Oskořínku.

2. Chalupa z Chvalovic

Chvalovice č.p. 9 (okr. Nymburk), pocházející asi z roku 1785. Do PNM byla přenesena v roce 1974.

Prohlídka skanzenu začíná v chalupě, která původně stávala ve vsi Chvalovice u Poděbrad. Zastupuje tu nejběžnější a nejrozšířenější typ obydlí na polabské vesnici – trojdílný dům s jednou světnicí, síní a komorou. Obytné stavení pochází z doby kolem roku 1785 a patřilo ke středně velké usedlosti s výměrou asi 3,5 ha pozemků. Roubená je v chalupě jen světnice s typickými sdruženými okny v průčelí. Oproti původnímu prostému vybavení se zde nachází malovaná postel, skříň i truhla, starobylý selský stůl s trnoží, židle s vyřezávanými opěradly, poličky na parádní nádobí a ve svatém koutu nad stolem vedle kříže obrázky malované na skle, vše z výbavy bohatých selských statků. Scéna ve světnici představuje šestinedělku v „koutě“. Její postel je zakrytá plachtou koutnicí. Porodní babička tu hostí sousedky, které přinesly matce slepičí polévku a s otcem se domlouvají na přípravě křtin.

V zadní části síně přímo pod komínem se nachází malé ohniště, upravené jako krb. Síň i přilehlá světlá komora byly původně také roubené, ale někdy v 19. století byly vyzděny z nepálených cihel vepřovic. V obou místnostech je nábytek a předměty ze starých venkovských domácností většinou z poloviny 19. století. Hliněné nádobí a drobný kuchyňský inventář měla hospodyně po ruce, když v síni vařila na otevřeném ohni. Komora sloužila k ukládání zásob, peřin a oblečení, spávala tu i odrostlejší děvčata. Klec na tvarůžky a žebříček na chleba se kvůli myším věšely až pod strop.

Chlév na ustájení hovězího dobytka s původním kamenným žlabem je přístupný jen ze zápraží. Roh zabírá dřevěná palanda, na které spával čeledín, v dolní části býval prasečí chlívek. Do inventáře chléva patřily dížky na mléko, na krmení, na vodu, přidávací koše, stolice na řezání slámy, různá koryta, vidle a košťata.

3. Špýchar z Mcel

Mcely č. p. 46 (okr. Nymburk), pocházející z přelomu 18. a 19. století, přenesen roku 1985.

Špýchar, který nyní slouží jako pokladna, byl do skanzenu přenesen z obce Mcely a spolu s přístřešky, rumpálovou studnou a suchým záchodem volně dotváří hospodářské zázemí chalupy z Chvalovic. Různě velké kůlny, a tak zvané podsvisle s pultovou střechou, nechyběly v žádné polabské usedlosti. Pod jedním takovým je vystaven soubor tradičního zemědělského nářadí převážně z druhé poloviny 19. století. Do výbavy běžného hospodářství tehdy patřil masivní rozkládací vůz fasuněk, dále žebřiňák, lejta na močůvku, rádla a pluhy na koňský nebo kravský potah, dřevěné brány a válce, plečky a drobné nářadí jako kosy, cepy, hrábě, vidle, motyky, háčky na řepu, srpy a další.

Od přístřešku je pěkně vidět celou chalupu z Chvalovic s bohatě skládanou lomenicí. Ta výrazně předstupuje před průčelní stěnu a ve vrcholu je ukončená kuželovitým kabřincem s makovičkou. Dům byl omazán hliněnou mazanicí, tak zvaně „v kožichu“, aby se podobal zděným statkům. Původně měl doškovou krytinu, dávno nahrazenou pálenými taškami. Ve skanzenu byla z estetických důvodů zvolena střecha šindelová. Zajímavým prvkem střechy jsou dřevěné dlabané žlaby.

4. Památník obětí I. světové války

Projdete-li kolem předzahrádky s ukázkami starých druhů květin máte před sebou drobnou památku, která stojí na svém původním místě od roku 1919. Je to památník obětí první světové války v podobě kamenné mohyly. Na pamětní desce jsou vyryta jména všech místních občanů, kteří padli v letech 1914–1918. Pomník dala obec postavit obec na tehdy volném prostranství před kostelem a vysadila za ním „lípu svobody“. Ve skanzenu tato drobná památka zastupuje téměř na sto podobných pomníčků, odhalených po první světové válce skoro ve všech obcích na Nymbursku.

5. Milník od Nehvizdek

U plotu stojí téměř tři metry vysoký kónický pískovcový sloup s malou kamennou stříškou. Je to milník neboli rozcestník, který původně stával na křižovatce dvou důležitých formanských cest nedaleko odsud u Nehvizdek. Milníky dostaly název podle toho, že bývaly od sebe vzdáleny jednu rakouskou míli, což je něco přes sedm a půl kilometru. Vzdálenost v mílích, na nich uvedená, se počítala od větších měst, zde to bylo od Prahy. Milník ve skanzenu připomíná jednotné značení cest a vzdáleností, zaváděné v celé zemi v průběhu 18. století, hlavně za vlády Marie Terezie a Josefa II.

6. Dřevěný včelín

Různé medonosné rostliny provázejí skupinu úlů mezi chalupami z Chvalovic a Draha.  Exteriérová včelařská expozice doplňuje stálou výstavu rolnického včelařství, umístěnou do špýcharu z Vlkavy. Jsou v ní kopie dvou vyřezávaných úlů z Kláštera u Mnichova Hradiště, špalkové úly i nejběžnější a nejstarší kláty, vydlabané z kmenu nebo pařezu a také novější špalkový úl ze čtyřicátých let minulého století, uvnitř už účelně vybavený. Dřevěný včelín byl postaven podle dnes už neexistujícího originálu z Pátku u Poděbrad. Obsahuje staré dřevěné i slaměné úly z 19. století. Mimo jsou rozestavěny mladší úly, hlavně tak zvané budečáky.

7. Chalupa z Draha

Pocházející z osady Draho u Chleb č. p. 7, kde byla postavena v roce 1766 a do skanzenu přenesena  r. 1972. Tato chalupa patří k prvním větším objektům přeneseným do skanzenu a podle datování, objeveného při rozebírání na stropnici nad vchodem, také k nejstarším. Byla postavena v roce 1766 v malé osadě Draho u Nymburka, a protože v době založení stavby se sruby ještě neomítaly „do kožichu“, byla i ve skanzenu ponechána bez omítky. Reprezentuje zde zajímavý přechodný typ mezi nejběžnější jednotraktovou chalupou, jakou je sousední chalupa z Chvalovic a stavebně složitějším polabským statkem. Lomenice s malou valbičkou je prostě obedněná, dvě okna v průčelí patří světnici hospodáře, třetí okno je od světničky výměnkáře.

Síň v této chalupě je poměrně prostorná, průchozí a dá se z ní vejít do světnice hospodáře, do výměnku a také do zadní tmavé špýcharové komory. Nejzajímavější je v ní poměrně velké topeniště pod klenutým komínem, odkud se také nakládalo do velké pece na 12 bochníků, umístěné v pravém rohu světnice. Celá chalupa z Draha je věnovaná lidové stravě ve středním Polabí.

Vybavení světnice nábytkem a způsob jeho rozmístění je asi o padesát let mladší než v první chalupě. Takto se bydlelo na polabském venkově od konce 19. století prakticky až do poloviny minulého století, do doby kolektivizace. Ze světnice se stala obytná kuchyň se železným sporákem, přistavěným k peci. V takové tradiční kuchyni z přelomu 19. a 20. století se zatím jen vzácně objevují novinky z městských domácností.

Stálá výstava „Z kuchyně našich prababiček“ v bývalém výměnku dává nahlédnout do jídelníčku našich předků, v němž se vařilo především z toho, co dalo hospodářství, co se urodilo na polích a v zahradách. Recepty na jednoduchá jídla po generace předávaly matky svým dcerám. Zvláštní místo v lidovém jídelníčku měl domácí chléb, který býval po staletí vždy základem venkovské stravy. Vše kolem jeho přípravy, pečení a ukládání je názorně předvedeno jak na panelech v síni, tak i při pohledu do spížní komory. Proto je tu vedle zásob a běžného mladšího inventáře v popředí velká díž s kopistí, tj. dřevěným míchadlem na zadělávání chleba.

Ve špýcharové komoře s vchodem ze zápraží, je výstavka „Koření v kuchyni našich prababiček“, doplněná venku malou zahrádkou. Jsou v ní předvedeny všechny druhy koření, které si hospodyně pěstovaly pro potřeby svých domácností a pak také všechny druhy cizokrajného koření, kupovaného ve městě na trzích. To se zde používalo hlavně při přípravě svátečních pokrmů. Kromě koření je tu vystaven velký soubor nejrůznějších kořenek, zásobnic, hmoždířů a mlýnků na jeho úpravu a uchovávání.

Za špýcharovou komorou, která se tu jen vzácně vyskytovala pod jednou střechou s obydlím, je chlév. Protože se v Drahu u chalupy původní chlév z nepálených cihel nedochoval, musel tu být podle dochované dokumentace rekonstruován i s přilehlou kůlnou pod valbovou střechou. Nový prostor byl využit pro stálou výstavu o zpracování mléka v polabských domácnostech. Kromě dojaček, rozmanitých nádob na mléko a smetanu, krajáčů a bandasek je tu velká kolekce máselnic od nejjednodušších tluček až po moderní odstředivky a pěkně zdobené dřevěné formy na máslo. Nechybí tu ani různé lisy na tvaroh zvané šráčky a další předměty, používané k získávání tvarohu a výrobě domácího sýra.

8. Studna z Mochova

U chléva je pískovcová skruž, datovaná rokem 1824 a zajímavá tím, že byla zhotovena vcelku. Původně patřila ke studni na dvoře velkého statku v nedalekém Mochově a do skanzenu byla věnována jako jeden z prvních exponátů už v roce 1967.

9. Špýchar z Vlkavy

Vlkava č. p. 9 (okr. Mladá Boleslav), pocházející z konce 18.  století, přenesen roku 1968.

Další špýchar z konce 18. století pochází z Vlkavy, obce ležící hned za hranicemi Nymburska. Do skanzenu byl přenesen už v roce 1968 se záměrem využít jeho interiéru ke krátkodobým národopisným výstavkám. Drobná přízemní stavba s pavláčkou, roubená většinou z borových trámů, vyspárovaných mazanicí, má sedlovou střechu a bedněné štíty. Střecha je jako jediná v celém skanzenu ukázkově pokryta došky ze žitné slámy, nejběžnější krytinou na polabském venkově. Špýchar sloužil především k ukládání potravin – do horní velké a suché prostory se dávalo obilí a zemědělské plodiny, vyžadující uskladnění v suchu, do chladného kamenného sklípku pod ní se ukládalo mléko a další potraviny, vyžadující chladno. Zatímco v menší špýcharové komoře je uloženo drobnější zemědělské nářadí, různé zásobnice, a hlavně velká nožní stoupa na jáhly (zařízení k jejich drcení a rozmělňování), horní a větší špýcharová komora byla využita pro stálou výstavu o historii rolnického včelařství na Nymbursku. Základem je několik starých typů medometů, dýmáků a všelijaké včelařské a voskářské pomůcky. Ve výstavě se nachází i několik pozoruhodných vynálezů, které pocházejí z pozůstalosti poděbradského propagátora včelařství Františka Hesse, staré fotografie včelínů z Nymburska a pěkný pozorovací úl poděbradského včelařského spolku.

10. Sušárna ovoce z Břístve u Rožďalovic

Břístev u Rožďalovic č. p. 24, počátek 19. století, přenesena  roku 1967.

U vlkavského špýcharu se nachází jedna z posledních funkčních sušáren ovoce, která stávala na zahradě největšího statku v Břístvi u Rožďalovic. Do skanzenu byla přenesena hned v jeho začátcích v roce 1967. Tato malá roubená stavbička, pravděpodobně z druhé poloviny 19. století, se skládá z krbového topeniště pod komínem a z větší uzavřené prostory s výhřevným tělesem ze šamotových cihel. Celý ostatní prostor je vyplněn dřevěnými regály, na které se kladly lísky s ovocem. Pomalé sušení ovoce v utěsněném prostoru, kde se denně přitápělo, trvalo až čtrnáct dnů. Pod síňkou v průčelí sušárny se nejen připravovalo ovoce na sušení, ale také se tu vařila povidla v kotli nad otevřeným ohněm. V sušárně jsou kromě lísek a kotlů uložena i velká míchadla na povidla zvaná „vašky“.

11. Zvonička z Kozovaz

Sloupová zvonička z přelomu 18. a 19. století stávala původně v nedalekých Kozovazech a v roce 1967 musela ustoupit právě rozšiřované komunikaci. Pro svůj zajímavý tvar zvaný dvoják byla dokonce památkově chráněna. Pod kuželovou stříškou je břevno pro zvonek, ale ten byl ze zvoničky sejmut a je uložen ve „staročeské chalupě. Zvláštní na zvoničce je poměrně mohutná kruhová podezdívka se stupínkem, vyzděná z místního lomového kamene. Do blízkosti „staročeské chalupy“ byla přenesena už proto, že tu kdysi podobná stará zvonička stávala.

12. Rumpálová studna

Stejně jako zaniklá zvonička, která už v roce 1895 dotvářela areál „staročeské chalupy“, byla nahrazena podobným typem, tak i v místech staré rumpálové studny, dávno zrušené a zasypané, se ještě před otevřením skanzenu v roce 1967 objevila podobná studna. Tato je asi z počátku 19. století a pochází z Nymburka, ze dvora Brzorádova domu (Nymburk, č. p. 243), památného pobytem Boženy Němcové v letech 1848 až 1849.

13. Holubník z Opolánek

Sloupový holubník je půvabným a dnes už neodmyslitelným doplňkem průčelí „staročeské chalupy“.

Je celodřevěný, šestiboký, pětipatrový, s nízkou šindelovou stříškou a byl pořízen jako kopie posledního, kdysi i v tomto kraji rozšířeného typu sloupového holubníku. Originál holubníku, pěkná práce lidového tesaře z druhé poloviny 19. století, stával ještě v roce 1967 na dvoře jednoho z velkých statků ve vsi Opolánky pod Oškobrhem (č.p. 7) a brzy poté zanikl.

V průčelí „staročeské chalupy“, současně s jejím otevřením v roce 1967, byla založena také tak zvaná babiččina zahrádka. Jejím účelem je seznámit návštěvníky s vybranými starými druhy léčivých bylin, okrasných květin a koření, které si hospodyně pěstovaly pro svou potřebu i pro potěšení. Tato živá expozice je od té doby každoročně obnovována a doplňována.

14. „Staročeská chalupa“

Tak zvaná „staročeská chalupa“ byla postavena poblíž zámku jako panská kovárna snad už na počátku 18. století. Dlouho patřila místním kovářům a rychtářům Bělíkům, proto bývala i přerovskou rychtou. V roce 1895 koupil starobylé stavení od Bělíků majitel přerovského panství arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský.  Ten se, pod vlivem dobového zájmu o národopis, který v tom roce vrcholil na Národopisné výstavě českoslovanské, rozhodl z ní udělat místní národopisné muzeum. Vzorem pro přestavbu zděné rychty se stala česká chalupa, postavená jako jeden z výstavních pavilónů už na Jubilejní výstavě v roce 1891. V Přerově se ze starého stavení zachovaly jen původní vstupní dveře a okna obou předních místností se zárubněmi a okenicemi. V roce 1895 chalupa dostala novou střechu, pokrytou došky, štít s podsíní, zhotovený jako kopie štítu „české chalupy“ a uvnitř nové trámové stropy.

Už při vstupu do „staročeské chalupy“ vidíte, že vnitřek je rozdělen na dvě přibližně stejně velké světnice – vlevo pro hospodáře, vpravo pro výměnkáře. Za každou světnicí se nachází komora a další komora, snad původní kovářská dílna, vzadu navazuje na síň s černou kuchyní. Černá kuchyň má původní valenou klenbu, ve středu otvor a nad ním mohutný komín. Zachovalo se tu i otevřené ohniště na vaření a prostor, odkud byla vytápěna jak zrušená pec ve výměnkářské světnici, tak krásná kachlová kamna ve světnici hospodáře. Zajímavostí jsou při vchodu do obou světnic malé výklenky s tahy do komína, jakési krbečky, sloužící jako malá příruční ohniště na ohřívání pokrmů. V současné době je celá „staročeská chalupa“ věnována lidovému výtvarnému umění z oblasti středního Polabí.

Světnice hospodáře, nejprostornější a nejsvětlejší místnost v domě, je vybavena polabským lidovým nábytkem tak, jak bývalo zvykem v bohatých statcích. Soubor tvoří tmavozelená malovaná postel, skříň, kredenc a truhla z měkkého dřeva a z dubu zhotovená rohová lavice s rohovou skříňkou koutnicí, židle s bohatě vyřezávanými opěradly a mohutný stůl s trnoží. Krásná zelená kachlová kamna zřejmě nejsou původní, byla patrně postavena místo chlebové pece v roce 1895. Sváteční nádobí na poličkách, obrázky na skle a lidové plastiky mají navodit sváteční náladu ve světnici, kde se sešli sousedé, aby spolu u prostřeného stolu oslavili některý ze svátků lidového kalendáře.

Komora za černou kuchyní přibližuje nejtypičtější projev lidového stavitelství – chalupu, a hlavně její dekorativní stránku. Výzdoba se projevovala především na krásně skládané lomenici, případně na sloupcích, které podpíraly její předsunutý štít a vytvářely charakteristickou podsíň. Během 19. století si bohatnoucí polabští sedláci stavěli členité zděné statky a lidoví zedníci při jejich stavbě často uplatňovali některé prvky z baroka hlavně ve štítech domů a vjezdových branách.

Komora za světnicí hospodáře je věnována lidovému svátečnímu oděvu ze středního Polabí. Největší pozornost tu zasluhuje dívčí kroj, podobný kroji mladoboleslavskému, který je nejzdobnější. Ve zdejším bohatém kraji se šil z drahých látek, z brokátu, hedvábí, tenkého plátna, tylu a charakteristická byla pro něj jemná bílá výšivka. Pozoruhodné jsou i pracně vyšité bílé uzlíčkové nebo prolamované čepce a starodávné, karmazínovým hedvábím vyšité pleny koutnice. Typické pro kroje vdaných žen byly živůtky zvané špensry s velkými šunkovými rukávy a zlatem či stříbrem vyšívané čepce. Ze starého mužského kroje se zachovala jen čepice zvaná poděbradka, malovaná vesta a vyšívané šle.

Druhé světnici vlevo od vchodu se říká „Koulův pokoj“. Je zde vystaven soubor svérázového nábytku, opak lidového nábytku z protější světnice, který se do „staročeské chalupy“ hodí pro svůj původ. Stejně jako ona je odrazem dobového zájmu o mizející tradiční lidovou kulturu na konci 19. století. Známému architektu a českobrodskému rodákovi profesoru Janu Koulovi posloužil starý selský nábytek jako vzor pro pánský pokoj a jídelnu „ve slohu národním“. Podle jeho návrhů tuto kolekci nábytku zhotovil v roce 1895 kutnohorský truhlář Hrabák a vystavil ji jako vzorkovnici na Národopisné výstavě českoslovanské. Zde byla zakoupena poděbradským rodákem Karlem Kalousem a s jeho pozůstalostí se později dostala do muzejních sbírek.

Komora za Koulovým pokojem představuje ukázky lidového umění, které v původní podobně v tomto kraji zaniklo už dávno. Nejoblíbenějším materiálem i pro zdejší lidové tvůrce bylo dřevo, z něhož vyráběli jak užitkové předměty jako formy na máslo, roubíky na vázání obilí, hračky a podobně, tak i vzácně drobnou plastiku. Výzdobné ryté prvky bychom často našli i na železných předmětech a různých kováních. Vkus zdejšího lidu a jeho výtvarné cítění nám však zachovaly hlavně obrázky na skle, vosková plastika a ručně malované modlitby.

15. Chlívky z Nouzova

Při pohledu přes malý švestkový sad za „staročeskou chalupou“ je vidět roubený chlívek s kurníky, který byl do skanzenu přenesen v roce 1972. Pochází z poloviny 19. století a původně stával u menší roubené chalupy v Nouzově č. p. 6 u Dymokur. Dvě prostory dole byly určeny pro prasnici a krmníka, nad nimi jsou ještě dva kurníky pro slepice. Býval to velmi rozšířený typ chlívků a dříve bychom ho našli v mnoha zemědělských usedlostech na dvoře u hnojiště. V jeho těsném sousedství většinou stávala budka suchého záchodu.

16. Myslivna

Po prohlídce horní části skanzenu, budované v letech 1967 až 1974 se dostáváte k panským stavbám, které byly součástí kdysi královského komorního velkostatku. Před vámi je budova lesního úřadu, které se říká myslivna. K ní patří bývalé hospodářské stavby ve dvoře a přilehlá poměrně rozsáhlá zahrada. Celý areál se stal součástí skanzenu v roce 1973. Až o několik let později byl skanzen rozšířen i o bývalou panskou bednárnu s bytem bednářského mistra a ratejnou a o další zahrady. Patrový kamenný dům s jednoduchou klasicistní fasádou, postavený kolem roku 1846, si do dnešních časů zachoval alespoň svůj vnější vzhled. Budova není veřejnosti přístupná, nyní se v ní nacházejí depozitáře, správní a provozní místnosti skanzenu. Zajímavostí jsou však sluneční hodiny na jižní stěně myslivny, obnovené při poslední generální opravě a obraz svatého Huberta z roku 1846, kopie známého obrazu z belgického svatohubertského poutního místa.

17. Brána s brankou od statku v Kozovazech

Do dvora myslivny se dostáváte jedním ze dvou původních vjezdů. Krátce po převzetí Polabským muzeem v roce 1973 byly oba staré a jednoduché vjezdy nahrazeny ukázkami dvou různých typů bran od velkých polabských zděných statků. Pro tento levý vjezd se použily všechny kamenické články a pískovcový klenák, datovaný rokem 1793 z rozebrané brány od statku v nedalekých Kozovazech. Rekonstruovaná brána s brankou je příkladem honosného vjezdu do selské usedlosti z Českobrodska, na které se působivě uplatnilo klasicistní tvarosloví.

18. Kopie brány od statku v Koutech č.p. 8

Druhý vjezd do dvora myslivny přes ovocný sad je jen málokdy používán. Ve skanzenu byl opatřen kopií úplně odlišného typu brány s brankou tentokrát barokních tvarů, která je charakteristická zejména pro vsi na sever od Poděbrad. Originál zděné brány s bohatou štukovou výzdobou a sluncovými vraty z přelomu 18. a 19. století dosud stojí jako památkově chráněný objekt u statku na návsi v obci Kouty u Poděbrad. Kopie zhotovena v roce 1975.

19. Panské hospodářské budovy

Rozhlédnete-li se po dvoře, pak jeho jižní stranu uzavírá stodola z roku 1846, do současné podoby přestavěná na konci 19. století. Ta nyní slouží skanzenu jako depozitář pro ukládání rozměrnějších sbírek. Součástí stodoly je také původní podsklepený špýchar. Na jeho vchod bylo dodatečně osazeno ostění z velkého kontribučního špýcharu z Městce Králové se stylizovaným městským znakem a letopočtem 1820 v nadpraží. Ve špýcharu je nyní sbírka mandlů, valch, starých praček a dalších předmětů, které v minulých dobách souvisely s praním prádla a jeho údržbou. Dříve se na venkově příliš nepralo proto, aby se věci z poměrně nákladných látek brzy nezničily. Jednoduché postupy praní v ruce pomocí plácaček a valch proto dlouho přežívaly. První pračky se do venkovských domácností dostávaly ojediněle až po první světové válce. Aby se látky nepoškodily, také se ani moc nežehlily. Na vyhlazení se používaly dřevěné pěsti s válečky nebo mandly. Žehličky se na venkově začaly vzácně objevovat také až před sto lety. Za nejstarší předměty v této sbírce lze považovat dva velké dřevěné mandly, několik pěstí na ruční mandlování prádla a dřevěné plácačky, kterými se z prádla v potoce vytloukala špína.

Na dvoře jsou k vidění i další věci jako soubor mlecích kamenů a drtidel, různé drobné kamenické články z lidových staveb a náhodně získané ukázky starého kamenického řemesla. Dostala se sem i řada mezníků z brandýského panství z konce 18. a z poloviny 19. století, které se příležitostně objevovaly při různých zemních pracích v Přerově a nejbližším okolí.

Severní stranu dvora uzavírá dlouhé přízemní kamenné stavení, vybudované v polovině 19. století jako chlév, stáj a kočárovna. Z bývalých chlévů na západní straně je nyní sociální zařízení pro návštěvníky skanzenu, východní část budovy byla původně využívána jako údržbářská dílna pro potřeby skanzenu. V souvislosti s vybudováním nového technického zázemí v myslivně mohla být tato bývalá dílna otevřena návštěvníkům jako ukázka staré truhlárny a bednárny. Základní vybavení sem bylo převezeno z bývalé truhlářské dílny poděbradského muzea a postupně doplněno velkou kolekcí ručního nářadí a všelijakých pomůcek. Vedle staré hoblovky a pásovky tu najdete mnoho seker, dlát, pil, teslic pořízů, nebozezů, stahováků, různých měřidel i starobylé nástroje tesařů a sekerníků a také celé vybavení bednářské dílny z panského pivovaru v Dymokurech.

20. Špýchar z Křince

Uprostřed dvora stojí ještě památkově chráněný špýchar, přenesený sem spolu s kamennou skruží studny v roce 1980 od fary v Křinci. Jednoprostorový srub na vyšší kamenné podezdívce má valbovou střechu, a i v ní je prostor pro skladování. Špýchar z druhé poloviny 18. století je sice stavbou panskou, ale dokládá mistrovství starých lidových tesařů.

Vstoupíte-li dovnitř, uvidíte, že je špýchar přepažen ve dvě nestejné prostory a při přepážce jsou dřevěné schody na půdu. Ve vstupní části je vystaveno všechno, co bylo v minulosti v hospodářství potřeba ke sklizni obilí a uskladnění zrna a mouky. Zadní větší místnost je věnována historii mlýnů a mlynářství na Nymbursku od pravěku až do poloviny 20. století. Před více než padesáti lety všechny mlýny ve zdejším kraji prakticky zanikly. Zbyly po nich kromě několika chátrajících či přestavěných budov jen staré fotografie, písemné památky a také funkční model jednoduchého mlýnského složení, zhotovený na konci 19. století. Ve špýcharu jsou uloženy nejrůznější zásobnice, moučnice, mírky na obilí, váhy i pozoruhodná sbírka prastarého tesařského a sekernického nářadí z poděbradského mlýna.

21. Špýchar z Mrzek a přístřešky

Zahradou pod špýcharem z Křince se dostáváte k dalšímu velkému špýcharu, přenesenému do severozápadního rohu krátce po získání zahrady v roce 1973.  Patrový špýchar z nedalekých Mrzek na Kolínsku byl považován za poslední doklad v Polabí kdysi rozšířeného chmelařství. Roubené troj prostorové patro je usazeno na ohradní zdi a třech mohutných pilířích z hrubě opracovaného kamene. Zvláštní půvab celé stavbě dodává pěkně vyřezávané bednění pavlače s dřevěným schodištěm, na němž je i datování 1792. V přízemí, které je upraveno jako kůlna, jsou staré selské vozy a saně a tři horní komory, sloužící původně k sušení chmele, jsou nyní využity jako depozitáře drobného zemědělského nářadí. Na první pohled nenápadná dvířka uprostřed pavlače se otvírala při shazování žoků chmele na vozy.

Ve větší kůlně při severní ohradní zdi jsou vystaveny stroje a nářadí, používané ke sklizni a výmlatu obilí, do druhé menší kůlny vlevo od špýcharu z Mrzek byly soustředěny trakaře, vozíky, kolečka a káry, určené pro ruční transport. Stálá výstava zemědělského nářadí pokračuje pod přístřešky za původní ohradní zdí. Je tu k vidění poměrně rozsáhlá sbírka oradel a dalšího nářadí a nástrojů pro práci s půdou, která vznikala postupně od založení skanzenu v roce 1967. Dlouho ji tvořilo jen několik starých pluhů a dřevěných bran, teprve po roce 1980 se začala systematicky rozšiřovat sběrem především v Přerově a okolních vesnicích. Dnes tvoří ojedinělou a téměř kompletní kolekci strojů a zemědělského nářadí, které se užívalo v polabských rolnických usedlostech ke zpracování půdy, setí a dalším sklizňovým pracím od poloviny 19. do poloviny 20. století.

22. Panská bednárna s výstavním sálem a starou školou

Tato rozlehlá zděná budova s vysokou valbovou střechou patří do souboru panských staveb. Byla postavena v druhé polovině 16. století jako ovčín a od té doby prošla řadou velkých stavebních změn. Při poslední přestavbě v letech 1978 až 1980 se bývalá dílna na výrobu sudů pro zdejší panský pivovar proměnila ve stylový výstavní sál muzea. Ze staré stavby se v sále zachovalo jen devět mohutných dubových sloupů s tesanými průvlaky, podpírající trámový strop.

Ještě složitějším stavebním vývojem prošla druhá část budovy, která má v sobě zachováno všechno staré obvodové zdivo, mohutné stropní trámy i krovy z 16. století. Po zrušení ovčína byla upravena k obývání, občas sloužila jako panská ratejna. (V ratejně mohlo bydlet několik rodin, prostor pro každou z nich byl ohraničen jen několika kusy hrubého nábytku. Uprostřed ratejny bývala jediná kamna, na kterých se vařilo a která celý prostor vytápěla. Jelikož měly rodiny obvykle několik dětí, byl v ratejně kromě zimy, puchu a nepořádku také neustálý křik.)  V letech 1849 až 1883, než si přerovská obec postavila novou trojtřídní školní budovu, tu dokonce byla jedna školní třída. Ta je tu nyní obnovena jako stálá expozice a inventář v ní pochází z několika zrušených vesnických škol v okolí. V přilehlé místnosti, upravené jako školní kabinet, je vedle starých učebních pomůcek i malá výstavka o vesnickém školství na Nymbursku.

Střední část budovy mezi starou školou a bývalou bednářskou dílnou, v roce 1912 přestavění na byt bednářského mistra, teprve při posledních stavebních úpravách byla jako přísálí připojena k výstavnímu sálu. Spolu s přilehlou chodbou se obě tyto prostory využívají pro menší příležitostné výstavy většinou z vlastních muzejních sbírek.

23. Studna z Dobrovice

Opouštíte-li starou školu z chodby, všimněte si po pravé straně velké veřejné rumpálové studny. Do skanzenu ji v roce 1971 věnovala obec Dobrovice. Roubení studny i složitý mechanismus s mohutným palečnicovým kolem pochází asi ze třicátých let 18. století. Původní studna stála v Dobrovicích na prostranství před starým panským špitálem, pak byla mnoho let složena na půdě dobrovické radnice. Ve skanzenu se rekonstruovala podle dochovaných dobových fotografií i s dřevěným šestibokým přístřeškem. Je to pěkná ukázka vyspělého sekernického řemesla z doby před dvěma staletími.

24. Boží muka od Nouzova

Mezi studnou z Dobrovice a vchodovými vraty jsou zajímavá pěkná sloupová boží muka, která původně stávala uprostřed lesa při dávno zaniklé cestě mezi Nouzovem a Dymokury. Jsou pěkně vytesaná z jednoho kusu dubového kmene, v horní části mají výklenek pro drobnou mariánskou sošku a pod ním datování rokem 1888.

25. Svatý Jan Nepomucký z Poděbrad

Uprostřed trávníku před průčelím bednárny je socha svatého Jana Nepomuckého, do skanzenu věnovaná ze zahrady od vily Dostálky v Poděbradech.

Pololidová barokní plastika v podživotní velikosti představuje světce v tradičním pojetí, tedy s liturgickou pokrývkou hlavy, tzv. biretem a křížem v ruce. Na novějším postamentu z roku 1886 je kryptogram, určující stáří sochy rokem1746. Socha má na sobě dokonce zachovány stopy původního barevné výzdoby, tzv.   polychromie. Z roku 1886 je i pískovcová zahrádka s balustrádou. Autor plastiky není znám, ale dá se přiřadit do okruhu kameníků Kofránků z Vojic u Hořic.

26. Chalupa z Dymokur

Po prohlídce sbírky starého zemědělského nářadí se dostáváte do dolní části skanzenu, která se začala budovat po roce 1982. Tehdy byla získána půlhektarová zahrada pod bednárnou a při té příležitosti byl proveden poslední výběr dostupných, vývojově zajímavých a pro zdejší oblast typických objektů lidové architektury ze sběrné oblasti skanzenu, z území okresu Nymburk. Prvním z vybraných objektů byla malá roubená chalupa z Dymokur č. p. 57 jako ukázka obydlí bezzemka, pracujícího na panském velkostatku. Původně stávala jako první v bloku podobných chalup v nejstarší zástavbě obce pod kostelem, určené pro deputátníky dymokurského panství. Deputátníci byli nádeníci na velkostatcích nebo u bohatých sedláků, kterým byla odměna vyplácena převážně v naturáliích – odtud deputátníci.

Je to opět trojprostorový dům komorového typu z druhé poloviny 18. století. Za obytnou částí se světnicí, síní a komorou pokračuje v jedné řadě mladší zděná hospodářská přístavba. V průčelí je prostý bedněný štít s dvířky do půdního prostoru a pod ním malá sdružená okna.

Při vstupu ze zápraží do síňky se můžete přesvědčit, že chalupa je sroubená z mohutných dubových štěpin zvaných trhanice. Po zboření staré pece ve světnici byla v síni pod komínem místo otevřeného ohniště dodatečně vestavěna malá pícka a nad ní udírna.

Do světnice byl pak postaven modrý kachlový sporák, oblíbený zejména v první čtvrtině 20. století. Ze stejné doby je i nábytek, odpovídající vybavení běžné polabské domácnosti z roku 1912, kdy byla chalupa naposledy podstatně upravována. Tehdejší majitel získal nevelký pozemek a tomu přizpůsobil i své obydlí. Zvýšil krov a na půdě získal prostor pro ukládání sena, přistavěl zděnou část chalupy s malým chlévem a přístodůlkem. V tomto stavu byla chalupa také ve skanzenu rekonstruována a mnoho věcí z ní tu opět uloženo. Aby byl interiér chalupy zajímavější, přibyl do rohu světnice pracovní kout vesnického ševce. Má tu po ruce všechno, co potřeboval k provozování své živnosti asi před sto lety. Ševcovské řemeslo patřilo nejen ve městech, ale i na vesnicích k těm nejpočetněji zastoupeným. Ševcům, kteří šili na zakázku novou obuv, se říkalo nováci, ti, co opravovali starou a obnošenou obuv byli prťáci. Někteří vesničtí ševci šili také hrubé pracovní boty pro venkovany, jiní zase pantofle, které pak prodávali na trzích.

Také komora je v chalupě z Dymokur zařízena většinou původním nábytkem z počátku 20. století a doplněna o věci, které potřebovala k provozování své živnosti vesnická švadlena. V minulosti bývalo po vsích jen málo krejčích a ti šili většinou jen všední a pracovní oblečení. Sváteční šaty si dávali venkované šít ve městech. Co krejčí nechtěli šít – hlavně prádlo, to musely ušít vesnické švadleny. Jejich řemeslo bylo volné, nemusely se jako krejčí nikde organizovat. Jednoduché všední oblečení na sebe a na děti si dříve mnohé venkovské ženy uměly ušít samy. Naučily se to ve škole při ručních pracích nebo později ve speciálních kurzech.

27. Chalupa ze Střihova

Protějškem chalupy z Dymokur je přibližně stejně stará chalupa, přenesená do skanzenu z obce Střihov na Královéměstecku. Při plánování zástavby této části skanzenu se počítalo s vytvořením několika celků, které by reprezentovaly zemědělské usedlosti z různých částí Nymburska. První ideální usedlost měla být sestavena z objektů, charakteristických pro nejvýchodnější část okresu, pro zemědělské okolí Městce Králové. Hodně se tam stavělo z místní kvalitní opuky a roubené stavby se hotovily hlavně z dubu, hojně se vyskytujícího v tamních listnatých lesích.

Obytné stavení ze Střihova. č. p. 45 je opět jednotraktový dům komorového typu, sroubený z mohutných dubových trámů, omítnutých do „kožichu“ Podle data na nedochované záklopě pochází z roku 1777 a patřil k nejstarším domům v obci. Kolem roku 1860 v něm došlo k podstatným stavebním zásahům, kdy byla mimo jiné zvětšena všechna okna, vyměněna střecha i se štítem a přepažena komora. V tomto stavu se chalupa také rozebrala a ve skanzenu znovu postavila (1984). Na jejím konci pak byl podle dokumentace rekonstruován nedochovaný zděný chlév se stáním pro šest kusů hovězího dobytka. To odpovídalo výměře asi deseti hektarů, která kdysi ke střihovské usedlosti patřila. Do chléva byly osazeny původní kamenné žlaby a zápraží vydlážděno plochými pískovcovými deskami, které si dávní majitelé objednali v hořovických kamenických dílnách.

V poměrně prostorné síni, kam vcházíte ze zápraží, si všimněte černé kuchyně v pravém rohu pod velkým klenutým komínem, zvaným baba. Je v ní ještě otevřené ohniště a ústí pece. Polici v zadní stěně se zavírají vzácně zachovaná dřevěná malovaná dvířka. Součástí celého topeniště je i velká chlebová pec v rohu světnice, před kterou vidíte primitivní sporák, postavený s použitím zelených kachlů ze starších výhřevných kamen. Právě kolem roku 1860, tedy v době zásadních úprav této chalupy, se na polabském venkově přestávalo vařit na otevřeném ohni v černé kuchyni a vaření se přenášelo do světnice, kde se rychle ujal nový typ kamen, tedy jednoduchý sporák. Všechen nábytek zde i jeho uspořádání odpovídá způsobu bydlení a vybavení domácností, běžnému na Královéměstecku počátkem druhé poloviny 19. století.

Rozdělením velké komory vznikla v zadní části domu proti černé kuchyni spíž, jen spoře osvětlená malým okénkem v nové dřevěné stěně. Vzhledem k zajímavému topeništi byla sem umístěna stálá výstava o tom, jak se vyvíjely způsoby topení a vaření v polabských venkovských domácnostech od středověku až do poloviny 20. století. Jsou tu jednak ukázky starého kamnářského řemesla a pak sbírka železných kamen a kamínek nejrůznějších typů a velikostí, i příruční přenosná kamínka a vařiče včetně primusů na petrolej, oblíbených po celou první polovinu minulého století.

Přední část bývalé komory, osvětlená oknem, sloužila po roce 1860 jako výměnek, proto byla i ve skanzenu zařízena o něco starším a prostším nábytkem i skromnějším domácím inventářem. Když už hospodář pro nemoc nebo stáří nemohl hospodařit, předával usedlost svému nástupci. Mladý hospodář tím přebíral i povinnost postarat se o výměnkáře a jeho ženu podle toho, co si smluvně vymínili. Do výměnku se zahrnovalo nejen bydlení, ale i naturálie, které měly výměnkářům zajistit obživu a další služby, případně i ošetřování a pohřeb.

28. Špýchar z Vinic I.

Nedochované hospodářské stavby u usedlosti ze Střihova byly ve skanzenu nahrazeny podobnými objekty, přestěhovanými z dalších vesnic na Královéměstecku. Z malé, ale památkově zajímavé osady Vinice u Městce Králové (Vinice č. p.  8) byl do dvora přenesen (1984) jednoprostorový špýchárek z dubových trámů se sedlovou střechou a malou podsíňkou, pocházející ze šedesátých let 19. století. Nahlédnete-li dovnitř, je v něm uložen běžný drobný zemědělský inventář a různé zásobnice, které se v té době také ve špýcharech ukládaly.

Roubené dvouprostorové prasečí chlívky pocházejí z nedaleké obce Záhornice. Dole bylo dost místa pro prasnici i krmníka a nahoře pro kurník. Hnojiště se zakládalo proti vchodu do chléva a při něm bývala budka se suchým záchodem. V průčelí je celá tato modelová usedlost z Královéměstecka uzavřena běžným plaňkovým plotem, vraty a vrátky, usazenými mezi pískovcové sloupky. Tyto jsou sice od evangelické fary z Chotěšic, ale shodou okolností jsou stejné jako u původního vjezdu do dvora statku ve Střihově.

29. Dřevěná stodola ze Sovenic

Pomyslný dvůr usedlosti z Královéměstecka na západní straně uzavírá roubená stodola z malé obce Sovenice, v níž je dosud v původním stavu zachováno ještě několik lidových staveb. Ve skanzenu reprezentuje v kraji nejrozšířenější typ celodřevěné obdélné stodoly se sedlovou střechou, bedněnými štíty a taškovou krytinou. Tato stodola s jedním mlatem a dvěma přístodůlky stála už v 18. století na dvoře poměrně velkého statku na sovenické návsi.  Byla sroubena většinou z hrubě opracovaných borových trámů a mezery mezi trámy i dva vjezdy na mlat umožňovaly dobré větrání, proto se srub zachoval v dosti dobrém stavu. Uvnitř po obou stranách mlatu se zachovaly roubené příčky sahající až k patru, kterým se říkávalo oplotně. Na mlatu z udusané hlíny se mlátilo obilí a přístodůlky po stranách stodoly sloužily k ukládání sklizeného obilí a vymlácené slámy. Ve stodole se ukazují některé staré zemědělské stroje a rozměrnější nářadí.

30. Chalupa z Kovanic

Druhou usedlost na pomyslné polabské návsi tvoří chalupa přenesená z Kovanic č. p. 29 (přenesena roku 1985), malá chaloupka z Pojed u Rožďalovic, mezi nimi dvouprostorový špýchar z Všejan a v pozadí velká pilířová stodola. Kovanická chalupa, podobně jako chalupa ze sousední vsi Chvalovic v horní části skanzenu, představuje typické obydlí venkovského obyvatelstva ze střední části Nymburska, z písčité oblasti při Labi mezi Nymburkem a Poděbrady. Jde zase o jednotraktový trojdílný dům komorového typu s novějším zděným chlévem. Chalupa má v průčelí úzkou podsíň, podpíranou dvěma profilovanými sloupky a novější jednoduchý bedněný štít s malou valbičkou. Dispozice domu zůstala sice původní z přelomu 18. a 19. století, celé stavení však bylo v průběhu dvou staletí několikrát modernizováno. Poměrně malá světnice i komora jsou sroubené z borových trámů, posazených na základový věnec z mohutných trámů dubových. Původní jsou i všechna okna, v průčelí zdvojená a staré půlové dveře. Z malé síňky, do které vstupujete z cihlového zápraží, je vydělena černá kuchyně jako samostatná uzavřená místnost. V ní je nad klenutou prostorou velký průlezný komín, do kterého směřoval kouř z ústí pece ve světnici i z otevřeného ohniště pod ním. V černé kuchyni se už dávno nevaří, stala se z ní spíž, do které se ukládalo vedle zásob i nepotřebné nádobí.

Rekonstruovaný stav celé chalupy je příkladem změn ve způsobu bydlení během první poloviny 20. století, silně ovlivněných pokrokem v zemědělské výrobě. Názorně to dokládá pohled do světnice, zařízené jako obytná kuchyň. V takové kuchyni už záhy po první světové válce byla zavedena elektřina a uplatňovaly se tu ve větší míře některé novinky z městských domácností. Starý zděný sporák byl nahrazen modernějším typem kachlových kamen, Nábytek a většina kuchyňského inventáře odpovídá vybavení domácnosti ze třicátých let dvacátého století.

Také zadní komora, původně určená k ukládání zásob a nepotřebného domácího inventáře, se změnila. Stal se z ní „parádní pokoj“ s nezbytným skleníkem na nádobí a drobné ozdobné věci, s postelemi, vysoko vystlanými peřinami a šicím strojem.

31. Špýchar z Všejan od č. p. 10

Špýchar v zadní části dvora svou velikostí odpovídá větší rolnické usedlosti. Jeho dvě téměř stejné komory jsou přístupné ze zápraží, jedna byla určena k ukládání zásob obilí, mouky a dalších potravin a druhá k odkládání drobného hospodářského nářadí. Celý špýchar (přenesen roku 2008) je sroubený z měkkého dřeva se spárami vymazanými hliněnou mazanicí. Sedlová střecha s bedněnými štíty je opatřena vikýřem, kterým se dopravovalo na půdu seno. Na rozdíl od ostatních špýcharů ve skanzenu je v obou komorách stálá výstava o dávno zaniklém pěstování lnu a konopí a o jejich podomáckém zpracování. Primitivní domácí textilnictví s tím spojené, včetně tkaní hrubých látek na pracovní oblečení na jednoduchých stavech, se tu neprovozovalo už od počátku 19. století. Pěstování textilních rostlin rychle ustoupilo daleko výnosnějšímu pěstování pšenice a cukrovky. Dostatek peněz zdejším venkovanům pak umožnil kupovat si potřebné látky ve městech. Nejdéle se tu udrželo spřádání lnu pomocí kolovratů. Přadena se pak nosila k dalšímu zpracování, tkaní a barvení k profesionálním tkalcům, běličům a barvířům do města.

32. Chalupa z Pojed

Chalupa z obce Pojedy na Rožďalovicku je ze všech chalup přenesených do skanzenu nejmenší. Bez vlastního popisného čísla stávala na pojedské návsi ve dvoře velkého statku (č. p. 4). Bydlíval v ní deputátník nebo čeledín, občas sloužila jako výměnek. Stavba pochází asi z první poloviny 19. století, ale byla značně poškozena pozdějším požárem. Jako většina zdejších chalup se skládá ze světnice, síňky a temné zadní komůrky. Má jednoduchou sedlovou střechu, kdysi krytou doškem a prostý bedněný štít s dvířky na půdu. Za obytnou částí se nachází malá kůlnička a za ní chlívky na kozu nebo ovci. Při vstupu do síňky je vidět vzadu pod komínem ještě otevřené ohniště, ve světničce však už je kachlový sporák.

Tato chaloupka byla vybrána jako ukázka obydlí těch nejchudších obyvatel vesnice, kteří si výdělek opatřovali různou podomáckou prací. Proto i do celého interiéru bylo vybráno to nejprostší zařízení, odpovídající jejich možnostem a způsobu života. Přenesena v roce 1987.

Aby byla expozice v této chudé chalupě zajímavější, je světnice vybavena živností punčocháře. Pletení punčoch v minulosti byla především mužská práce. Dlouho se punčochy pletly ručně, pletací stroj se jako novinka objevil až na konci 18. století. Časem se strojové pletení punčoch stalo vděčnou podomáckou prací i ve venkovských obcích. Vyhlášeným krajem punčochářů bývalo Rožďalovicko, odkud se punčochy prodávaly hlavně na trzích i daleko po kraji.

Při pohledu do prostě zařízené tmavé komůrky je zase vidět celá živnost košíkáře. Také pletení košíků a košťat bývalo rozšířenou podomáckou výrobou u chudších obyvatel vesnice zejména tam, kde k tomu byly podmínky. I v Přerově se v minulosti živilo dost lidí košíkářstvím, nedaleké Čelákovice dokonce bývaly vyhlášeným košíkářským střediskem. Nejrůznější koše, košíčky, pletené nádoby, schránky na přenášení a jiné košíkářské zboží byly v městských i venkovských domácnostech neustále zapotřebí. Brzy se opotřebovaly a musely se proto neustále doplňovat.

33. Chalupa z Oskořínka

Ideální polabskou náves z konce 19. století prozatím uzavírá chalupa z Oskořínka. Je to památkově chráněný vesnický dům se vzácně zachovanou hlubokou podsíní a řadou originálních výzdobných prvků, který se nepodařilo zachránit na jeho původním místě. V době přenosu už neexistoval chlév za komorou, klenutý sklep pod síní a hospodářské stavby, proto nebyly ani ve skanzenu rekonstruovány. Nedochovala se ani brána s brankou mezi mohutnými zděnými sloupy, ale ta mohla být znovu postavena podle starší dokumentace.

Chalupa z Oskořínka také představuje typický jednotraktový trojdílný dům komorového typu, postavený před polovinou 19. století. Roubená je v něm pouze světnice, zbývající část domu včetně topeniště byla vyzděna z nepálených cihel, na které se použila hlína z nejbližšího okolí stavby. Za pozornost stojí, že i toto zdivo z nepálených cihel bylo při stěhování rozebráno a ve skanzenu opět z těchto cihel část obvodových stěn postavena. Přestože je z dobové fotografie znám vzhled původní chalupy, ve skanzenu byla rekonstruována její poslední dosažitelná podoba. Stará došková střecha byla totiž už v polovině minulého století vyměněna za vyšší střechu z pálených tašek a skládaná lomenice s kabřincem a prořezávanými ozdobami nahrazena prostým bedněným štítem s malou valbičkou na vrcholu. Velkými stavebními změnami prošlo hlavně celé topeniště, z něhož se do přenosu chalupy nezachovalo nic.

Chlebová pec ve světnici byla vybourána už velmi dávno, proto ani zde nebyla znovu postavena. Místo ní stojí v rohu světnice novější velký bílý sporák, jaký tu podle pamětníků dříve býval. Síň, světnice i komora jsou zařízeny nábytkem i ostatním domácím inventářem, odpovídajícím polovině 20. století, ze které chalupa z Oskořínka má svůj nynější vzhled.

Při pohledu do kuchyně vidíte kromě kachlového sporáku s nezbytným příslušenstvím bílou kuchyňskou sestavu nábytku. Takový nábytek na zakázku vyráběli maloměstští i venkovští truhláři na konci třicátých let minulého století, tedy krátce před druhou světovou válkou. Několik předmětů v kuchyni následující chmurná léta okupace 1939 až 1945 tu také připomíná.

V parádním pokoji, v který se změnila bývalá spížní komora, je o něco starší ložnice. Je to klasická sestava dvou manželských postelí s nočními stolky, dvou skříní a zrcadla. Tyto ložnice před druhou světovou válkou rychle pronikaly z městského prostředí i do rolnických domácností. Obyčejně to bývala součást výbavy mladých nevěst. Městskému vkusu se v té době přibližovalo i mnoho ozdobných předmětů, z oblíbených ručních prací to byly zejména záclony, přehozy a dečky, které si i venkovské ženy snadno dovedly uháčkovat.

34. Pilířová stodola ze Sovenic

Pilířová stodola ze Sovenic byla vybrána jako předloha pro vytvoření velkého prostoru, v němž se může vystavit i několik typů mlátiček a dalších větších strojů, sloužících v minulosti k výmlatu obilí. Velikost sovenické stodoly byla dána především charakterem hospodaření v rovinaté obilnářské oblasti a odpovídala rychlému pokroku v zemědělské výrobě ve dvacátých letech minulého století. Tehdy z potřeby větší hnací síly byl i do rolnických hospodářství zaváděn elektrický proud. Stodola na kamenné podezdívce, vyrovnávající terén, má kvůli zamezení vlhkosti pilíře z neomítaných pálených cihel. Současné vnitřní uspořádání umožňuje vedle expozice starých zemědělských strojů v tomto prostoru předvádět i některé dávno zapomenuté činnosti jako mlácení obilí nebo výrobu slaměných došků.

35. Dřevěná stodola z Jabkenic

Další celodřevěná stodola pod bývalým renesančním zámeckým valem byla do skanzenu přestěhována v roce 1986 z Jabkenic, od usedlosti poblíž Smetanovy myslivny, nyní zcela přestavěné. Je to ojedinělý typ stodoly, který se vyskytoval v nejsevernější části Nymburska a v přilehlé oblasti Mladoboleslavska v první čtvrtině 19. století. Základem konstrukce všech stěn jsou masivní rámy z tesaných hranolů. Dolní polovina rámů je vodorovně bedněná, v horní polovině jsou pole v rozích zavětrovaná tak zvanými ondřejskými kříži a vyplněná štěpinami. Vnitřní prostor stodoly slouží nyní skanzenu jako sklad starého stavebního materiálu.

Stodola z Jabkenic, sousední špýchar a sušárna ovoce budou hospodářským zázemím poslední plánované modelové usedlosti, která v budoucnu uzavře pomyslnou polabskou náves na jižní straně.

36. Špýchar z Vinic II. s vinařským lisem

Jednoprostorový špýchar s menší kůlnou se do skanzenu dostal ze zahrady od dávno zbořeného statku z Vinice u Městce Králové.  Je druhým objektem z této památkově zajímavé vesnice, který se přenesením do skanzenu podařilo zachránit. Podobně jako většina lidových staveb v této obci je srouben z masivních dubových trámů. Sedlová střecha s prostými bedněnými štíty a vikýřem v průčelí sedí na prkenném nástavci, zvětšujícím půdní prostor pro ukládání sena. V kůlně je složen velký vinařský lis, pocházející z Kyškovic u Roudnice nad Labem. Je datovaný rokem 1712 a patří k nejstarším exponátům ve skanzenu.

Protože obec Vinice vznikla v 18. století v místech, kde se dříve nacházely panské vinohrady, byla do špýcharové komory připravena stálá výstavka o historii vinařství ve zdejším kraji. O tom, že se tu pěstovalo víno už ve 12. století, svědčí vedle písemných pramenů i řada dodnes používaných místních názvů. Vrcholu dosáhlo polabské vinařství v 16. století na vrchnostenských velkostatcích. V průběhu 19. století se však už z mnoha příčin vinice v tomto kraji neobnovovaly, přestárlá réva nerodila a také zdejší lidé měli blíže k pití piva než vína. Proto je tradice polabského vinařství dávnou historií.

37. Sušárna ovoce

Sušárny ovoce se v minulosti stavěly v zahradách nebo za humny všude tam, kde se sušilo ovoce ve větším množství, a to buď pro několik hospodářů, nebo na prodej. Ve skanzenu je postaven nejběžnější typ funkční sušárny, jak se vyvinul v průběhu 19. století. Základem sušárny je roubená sušicí komora bez kouře, vybavená dřevěnými regály, do kterých se zasouvají lísky s ovocem. Hlubší podsíňka v průčelí, nesená dvěma sloupky, je určena k nakládání ovoce na lísky, případně se tu na otevřeném ohništi mohou vařit povidla. Do komory zasahuje těleso pece, do kterého se přikládá během sušení tvrdé suché dřevo z předsíňky na druhé straně sušárny. V předsíňce je proto nad topeništěm zděný komín, který odvádí kouř. Jednoduchá sedlová střecha je tu z bezpečnostních důvodů kryta taškami. Sušení ovoce v takové sušárně trvá až čtrnáct dní.

38. Kovárna

Kovárna bývala v každé větší vesnici uprostřed návsi nebo na výhodném a snadno dostupném místě. Kovář vyráběl nebo opravoval pro vesničany železné nástroje a podkovy pro podkování koní a hovězího dobytka. Ve zdejším kraji bývaly kovárny zděné a stály buď osamoceny, nebo spojeny s bytem kováře. Tak tomu bylo i u pěkně zachovalé kovárny v Jíkvi, kterou se nakonec nepodařilo do skanzenu získat. Byla sem proto pořízena její funkční kopie. V uzavřené části se nachází dílna se zděným ohništěm pod otevřeným komínem a u ní nezbytné měchy. Vesnický kovář nepotřeboval tak dobré vybavení jako dílny jako tam, kde se kovaly různé ozdobné mříže, kříže na hroby, kosy a zbraně. Na rozdíl od jiných řemeslníků si i vesnický kovář uměl většinu svých nástrojů zhotovit sám. Všechny musely být velké, těžké a mít dlouhé rukojeti. Ke své práci potřeboval hlavně velkou kovadlinu s různými zápustkami a po ruce měl výběr nejrůznějších kladiv a kleští.

I tato kovárna má v průčelí hlubší dřevěnou podsíň, chránící vchod do kovárny. Pod ní se kovali koně, opravovaly vozy a větší zemědělské nářadí. Pro hovězí dobytek a neklidné koně se používala ještě zvláštní dřevěná klec zvaná lisice, do které se zvířata k podkování zvedala pomocí popruhů.

Na kovárnu tu navazuje obydlí kováře, zařízené nábytkem a ostatními běžnými předměty z přelomu 19. a 20. století. Kovář býval všeobecně váženou osobou nejen pro svou šikovnost, ale zejména pro své znalosti v léčení dobytka i lidí. Díky kovářovo postavení a vážnosti se kovárny v minulosti často stávaly důležitým společenským střediskem obce.

39. Obecní zvonička

Dodnes stojí na mnoha návsích na Nymbursku obecní zvonička, a to hlavně tam, kde nebyl postaven kostel. Vznik zvoniček totiž souvisí s vydáním Ohňového patentu Marie Terezie, který od roku 1751 ukládal vyhlašovat požár úderem na zvon. Proto se v obcích stavěly nejrůznější typy zvoniček od jednoduchých dřevěných sloupových až po výstavné zděné kaple, ukončené cibulovitou bání s křížkem na vrcholu. Kromě ohlašování požárů se v nich zvonilo i při jiných příležitostech, při klekání, při úmrtí nebo pohřbu a třeba i proti bouřkovým mrakům. Ve vesnicích kolem Nymburka a na Českobrodsku se v první polovině 19. století stavěly dva typy zvoniček s kapličkami. První typ byl podélný se zvonkem ve štítě a druhý hranolový se stanovou střechou a lucernou se zvonkem na jejím vrcholu. Podélná kaplička sv. Jana Křtitele stávala u zámecké zdi proti kostelu a druhá kaplička Panny Marie čtvercového půdorysu zase u silnice mezi starým a Novým Přerovem. Obě zchátralé zvoničky kolem roku 1948 zanikly a ve skanzenu pak byla podle zachované fotodokumentace rekonstruována ta pěknější hranolová. Prostou výbavu takové kapličky tvoří obraz světce nad malým oltáříkem a klekátko.

40. Krchůvek

Tak zvaný krchůvek je malá sbírka hřbitovní plastiky. Obsahuje několik náhrobních křížů a další pískovcové sochy, kterými se zdobily hroby od druhé poloviny 18. do počátku 20. století. Nejlepší náhrobníky byly přeneseny do staročeské chalupy jako součást expozice lidového výtvarného umění. Zbylé starší kamenné náhrobky pocházejí ze starého hřbitova v Poděbradech, litinové kříže a mladší pololidové plastiky sem byly převezeny ze zrušeného hřbitova ve Vrbici. Krchůvek je průběžně doplňován novějšími náhrobky z místního hřbitova. Od krchůvku se vrátíte chodníčkem po terase zpět do horní části skanzenu, abyste si ještě prohlédli sezónní národopisné výstavy a starou školní třídu v bývalé panské bednárně.

Děti, rodiče, milí návštěvníci,

zahrajte si hru “ OD CHALUPY K CHALUPĚ, HNED ZÁHADĚ JSTE NA STOPĚ“…

Podklady k vytištění zde